Martin Šimek

MartinSimek

Martin Šimek: „Více pozornosti sídlištím a oblastem na okraji města“

Martin Šimek – 43 let, ženatý, dvě dcery, rodilý Litoměřičan, pracuje jako mistr ve stavební firmě. Velitel dobrovolných hasičů v Litoměřicích, člen krajské odborné rady mládeže a rozhodčí v hasičském sportu. Koníčky, záliby: hokej, kolo, turistika.

Když se podíváte na město, pro vás je asi inspirací profese stavaře a zároveň hasiče, že?

Nejde to oddělit. Začnu ale trochu jinak, i když to s tím souvisí. V Litoměřicích se pořád mluví především o centru města, samozřejmě krásném, méně však už o periférii. Přitom na sídlištích žije většina Litoměřičanů. Chci tím říct, že by si tyto oblasti‘ zasloužily více pozornosti. Vemte si třeba, jakým problémem je tam parkování. Léta se o tom ví, slibuje se řešení, nic moc se s tím ale nedělá. Podobně i problémy s odpadovým hospodářstvím a kontejnery. Na některých místech je jich málo, často bývají přeplněné, špína a nepořádek kolem nich pak kazí vzhled sídlišť, vytváří to dojem sociálně vyloučených lokalit. Zároveň jako hasič vidím, jak špatná je průjezdnost, ulice se zužují, aut přibývá, hasičské vozy se tam téměř nedostanou. Čili ne každou ulici můžeme zjednosměrnit, nebo zúžit.“

Co vás přitahuje na tom zapojit se do veřejného života, do komunální politiky?

Jsou to třeba zrovna záležitosti, o kterých jsem se zmínil. Zkušenosti z komunální politiky nemám, tedy pokud neberu v úvahu práci v bezpečnostní radě města, kde mám na ‚starosti‘ krizové situace třeba při povodních i při jiných druzích ohrožení obyvatelstva. Určité vztahy tam člověk se zástupci města naváže, ale v komunálních volbách budu poprvé. Strany mají nějaký systém, víceméně celorepublikový. Severočeši nejsou podřízeni nějakému centru, jsou místní, zajímají se přímo o lokální problémy a jsou tomu dění nejblíž. Mám v nich přátele, kteří mě mezi sebe přizvali. Ocitl jsem se v dynamickém, názorově mladém týmu, mezi obyčejnými lidmi, kteří se ale zajímají i o to, co se děje mimo práh jejich obydlí. Kterým není lhostejné, jak město vypadá a funguje, ale chtějí, aby se tu žilo líp. Jak jsem zjistil, mnozí už pro to něco dělají. Shodnu se s nimi i v tom, že věci řečené jsou jednou, samozřejmě důležitou stránkou, ale jít a něco udělat, jsou tou druhou, řekl bych podstatnější.“